Zůstal jsem s Kim v nemocnici celou noc. Podle lékařů má jen lehčí otřes mozku a co nevidět se probudí.
Věděl jsem, že až se tak stane, bude se Zuzka na mě opět šíleně zlobit a zase vyvádět. Je to přece absolutně moje vina.
Šel jsem na večeři, jako Charles, se svojí sestrou LaToyou. Když jsme odešli, potkali jsmemého kamaráda Joela s jeho malým synem Jacobem. Chvíli jim trvalo než uvěřili, že jsem to opravdu já. LaToya je ovšem přesvědčila. Jacob tedy po mně, jako vždy, žadonil letadlo. Nemohl jsem mu odolat. Zvedl jsem ho tedy do vzduch a zatočil s ním. Bohužel zrovna v tu chvíli šla kolem Kim a já jí Jacobovou nažičkou silně udeřil do čela.
Přemýšlel jsem, že půjdu domů, odstrojím se a ráno se vrátím jako já, tedy MIchael Jackson. Ale nechtěl jsem být srab. Musím se ke své chybě postavit čelem.
A už se nebudu přestrojovat za Charlese Cartera. Najdu si jiné alterego, rozhodl jsem se.
V tom se Kim začala pomalu probouzet.
Nevěřícně se na mě podívala. Zřejmě nevěděla co říct.
,,Co se stalo?" zeptala se nakonec na tradiční otázku. Ne naštvaně, spíš tak...slabě, až mi to trhalo srdce...
Celé jsem jí to popravdě odvyprávěl a pak zavolal doktora.
Ten byl naštěstí poslem dobrých zpráv. Prozradil nám, že už dnes Kim může jít domů. Ovšem vyslovil podmínku určenou mé osobě.
,,Budete se o svojí přítelkyni muset pečlivě starat. Alespon týden potřebuje klid na lůžku."
,,On ale NAŠTĚSTÍ," na to slovo dala Kim obzvlášt důraz, ,, není můj přítel."
Po vyšetření ji opravdu propustili a já se nabídl, že jí odvezu domů.
,,ještě jednou se moc omlouvám," řekl jsem zatímco Kim stále příliš slabá pololežela na zadním sedadle.
,, To je v pohodě. Už jsem si zvykla, že mi ničíš život.
,,Tohle ale nechci...S kým bydlíš?" zeptal jsem se skoro před domem, ke kterému mě Kim nasměrovala.
,,No...sama. Před časem jsem si pořídila vlastní byt."
To mě zděsilo.
,,Tak to ne. Samotnou tě tady nenechám. Sbalím ti nějaké věci a odstěhuješ se ke mně," rozhodl jsem.
A v bytě se ještě zeptal:,, Kde máš kufr? A oblečení?"
Věděl jsem, že si tím na sebe šiju bič. Budu muset skrývat, že jsem Michael Jackson i ve svém vlastním domě, kde bydí i moje rodina...Nebo,že bych jí řekl celou pravdu? Ano řeknu jí to. Bude to tak lepší. Pro nás pro oba.
,,Já to tu zvládnu sama!" Kim přerušila tok mých myšlenek a na důkaz svých slov odhodlaně vstala z postle, aby hned na to zase na ní upadla slabostí.
,,Já se o tebe postarám, věř mi...Mimochodem: mír? podal jsem jí ruku, kterou Kim, k mé radosti, stiskla.
Brzy jí řeknu pravdu.
,,Tak dobře, mír. Omluv mě, že jsem byla tak nevrlá, ale opravdu mě naštve, když mi cizý člověk radí co mám kupovat a co ne, nabourá mi auto a ještě mi přivodí otřes mozku.
"
Naše podání smíru přerušil zvonící telefon.
Zvedl jsem ho jako první.
,,Prosím?"
,,Dobrý den. Tady Sam. Můžete mi dát, prosím, Kim k telefonu? Jsem její přítel," ozvalo se.
,,Kim ted s vámi nemůže mluvit. Je nemocná a já se o ní starám," vysvětlil jsem, zatímco se mě Kim snažila přimět, abych jí ten telefon předal.
,,Ne nemůžete za ní přijet," odpověděl jsem na jeho otázku.,, Pojede ke mně domů kde se bude léčit," na odpověd jsem nečekal a rovnou avěsil.
,,To byl tvůj přítel, Sam."
,,Já s ním nechodím. Měli jsme jen jedno rande. Včera. A proč si mi ho nedal Charlie?!
,,Protože potřebuješ klid."
,,Charlesi! Takhle mi ho ale nedáváš!" Kim už měla v obličeji zase ten vražedný výraz.
Podle Kiminých instrukcí jsem jí sbalil věci a odvezl do svého domu Hayvenhurst v Encinu. Naštěstí rodiče a sourozenci, kteří stále někteří bydlí s rodiči nejsou doma. I služebná Nelly mě chytře místo pane Jacksone (upřímě chci aby mi prostě říkala Michaeli, ale ona si prostě nedá říct) mě oslovila pane Cartere.
Ach jo. Všechno se tak zamotává...