I 25. ráno nás děti přišly vzbudit a rovnou nás odtáhly ke stromečku. Měli jste vidět ty jiskřičky v jejich očích na rozzářené tváři, když spatřily tu horu dárků, zabírající půlku pokoje. Měli jsme co dělat abychom se všichni do pokoje dostali.
,,Před tím než si začneme předávat dárky, musíme vám něco říct. Vím, že když dárečky rozbalíte, přestanete okamřžitě vnímat okolní svět. Tak to povíme hned."
,,Vlastně je to též takový dárek. Snad vás potěší," doplnila jsem Michaela.
,,Budeme mít miminko," prozradil Michael nedočkavě a opět mi pohladil bříško.
,,Není nás už dost?" překvapil Prince touhle otázkou.
,,Princi, zlato..." zašeptal zklamaně Michael.
,,To je jen for tati. Moc se těším. Vše ho naučím stejně jako Blankeyho.
Michael i já jsme se úlevou zasmáli.
,,Konešně nebudu nejmladššší," zaradoval se Blanket a zatleskal.
,,A já doufám, že to bude holčička. Budu jí chovat jako panenku." Věřím, že pro Paris není lehlé vyrůstat jen s klukama, ale na druhou stranu je sice opravdovou mladou dámou, která rozumí klukovské zábavě. Až vyroste, kluci po ní zešílí. Co bych ale tajila, i já toužím po další holčičce. Elizabeth. Síly by se alespoň vyrovnaly. Všichni se zdáli být mým těhotenstvím nadšeni. Jen Janet posmutněla. Její velké přání stát se maminkou se zatím nesplnilo a z každým dnem se zdá vzdálenější a vzdálenější. I když je stále krásná a plná energie, už jí hold není dvacet...Zasloužilá maminka a babička Katherinemi jako každé mé těhotenství udílela důležité rady. Nic jí nevadilo, že už je moc dobře znám. Ale mě to též nevadí. Ráda si osvěžím paměť a navíc se některé její rady osvědčily, i když si spoustu věcí beztak dělám po svém...
Pak už jsme se konečně pustili do rozbalování dárků od ,,Santa Clause". Mimochodem tu pochoutku, kterou pro Santu nechaly děti, snědl Joseph... Michael naše děti při rozbalování bedlivě pozoroval, každou novou hračku, oblečení nebo třeba CD, prostě vše co dostali s nimi zkoumal a prohlížel. Tak se do toho zapálil, že i zapomněl na své vlastní dary.
,,Chci je vidět. Nechci propásnout ani jeden okamžik.Chci vidět každý jejich pohyb, radostné plamínky v jejich očích, to očekávání, radost, smích. Jsou to ty nejkrásnější chvíle, které se mi zarývají hluboko do paměti a provází mě na mé pouti životem. Jsou to mé děti. Musím s nimi být u všeho. Potřebují mě. Miluji je."
Každý pod stromečkem našel přesně to co chtěl. Paris CD Chris Brown a Beyoncé s podpisy,s skoro profesionální kadeřnické a vizážní studio se spoustou příslušenství a panenek, které může česat a líčit dokola až do aleluja. Prince dostal parádní kolo a basketbalový míč s podpisy hráčů LA lakers. Blanket dostal spoustu mluvících a pohybujících se hraček, které miluje a dráhu formule 1 i s formulemi na dárkové ovládánín o podpisy všech jezdců. A spoustu dalšího. Toto jsou jen ty nejmenší dyry. Všichni byly spokojeni. Jen snad... Nevím jestli se Michaelovi Líbil vánoční svatr, který jsem mu upletla. Ale spíš z recese. Dala jsem mu i lepší dárky... Donutila jsem mu ho oblíct se do něj. Celá rodina se mu smála.
,,Srandičky, srandičky. Na to vás užije," rozčiloval se na oko.
Po svátečním obědě jsme se vydali potěšit děti na dětském oddělení v nemocnici Willshire Memorial Hospital. Jen Bankeyho jsme nechali doma, protože je ještě přeci jen na takový zážitek, který se vryje do srdce navěky, příliš malý. Návštěva to byla pochmurná, i když jsme tolika dětem a jejich rodičům udělali velikou radost a snad alespoň trochu zmírnili jejich trápení. Michael si s každým dítětem dokáže hrát a povídat jako by byl jeho vlastní. Dává jim tolik lásky a bezpečí. Vždy mě dokáží dojmout příběhy těch malých pacientů. Například když nějaké dítě celou dobu hospitalizace nepromluví a najednou příjde Michael a dítěti pusinka jen jede. To samé je i s úsměvem. Michael dokáže vyloudit usměv i u malého pacienta, který se týdny ba i měsíce neusmál. První usměv a patří zrovínka Michaelovi. Maik má ten dar, tu moc. Je jako anděl. Dává dětem světlo, lásku a naději. Obdivuhodné. Kolik lidí tohle dokáže?
,,Většinou jsou tato zařízení celkem dobře zařízená, alespoň v rozvinutých a bohatých zemích, ale nikdo tu dětem nemůže dát lásku a naději. To tu chybí. Například to ticho. Proč tu nikdo nepouští koledy? Třeba potichoučku? Je tu sice výzdoba ale málo. Proč jí tu není víc? Pro ty drobečky tohle prostředí musí být děsně depresivní. Chtějí poznávat svět. Mají na to právo i v nemocnici a nemocní. Věřím, že nejen medicína, ale i psychologické vjemy léčí. Ještě se toho musí tolik změnit. Pomůžu tomu..."
