APOM- 20. kapitola Michael

Po té co jsem odjel turné s bratry a ještě před tím, než jsem se oženil s Kim, jsem s ní odjel na romantickou dovolenou do Portugalska. Nejprve jsme se vydali do Madeiry do botanického amfiteatru rozlehlého 800 tisíc metrů čtverečních a obsahujícím 2500 druhů rostlin. Také zde byly vodní zátoky, vrcholky hor, město a spoustu dalších krás přírody. Procházeli jsme se po stezkách vyloženými oblázky, přecházeli přes dřevěné můstky rozkročené přes malá jezírka. Zastavili jsme se na miniaturním náměstí a před skalkami plných balvanů. Uchvátili nás řinoucí se vodopády ovívané obřími listy palem.

,,Mám chut do toho vodopádu skočit," přiznal jsem.

,,Co ti brání?" Kim rozhodila rukou.

Rozhlédl jsem se kolem.,,Anebo raději ne."

Vzal jsem Kim kolem zad a odešli jsme od vodopádového pokušení. Kim mi při tom nezapoměla z legrace zarazit klobouk do obličeje až mě břinkl do nosu.

,,Au," zaúpěl jsem. Nějaký pár se za námi podíval. Doufal jsem, že mě nepozná. A takéže nepoznal. Vzal jsem si na sebe překvapivě mírné krytí. Prostě jsem si oblékl černý klobouk, tmavé slunneční brýle, bílou košily, čerenou bundu a rifle. Kim měla na sobě červené šaty na zavazování kolem krku a k nim si vzala zlaté proutěné balerínky. Jako vždy vypadala úchvatně.

,,Proč krčíš rameny?"neušlo mi její gesto.

,,Zapomen na to," mávla Kim rukou a potutelně se usmála. To jsem ale nechtěl a v touze po vysvětlení jsem jí začal honit po orchidejemi lemované stezce skýtající se v kaleidoskopu sametově růžových a žlutých květů. Nakonec jsme skončili v romantickém altánku zastrčeném mezi kapradinami a v objetí si vychutnávaůi okolní krásu.

,,Povíš mi to?"

,,Co?" zatvářila se Kim nevinně.

,,To čemu si krčila rameny," napověděl jsem jí.

,,Jo tohle... ne."

,,No počkej. Však já tě zlehtám tak, že budeš prosit o milost a mileráda mi to řekneš," a taky jsem tak učinil.

,,Mír... mír...Přestan...Já ti to teda řeknu." Přestal jsem i když mě to bavilo čím dál tím víc. Kim se mi vysmekla a utekla. Už z bezpečné vzdálenosti zvolala: ,, Tůdle, nic ti neřeknu." A utekla mi. A tak jsme se honili mezi exotickými rostlinami z celého světa, snoubícími se aby utvořily krásnou oslavu barev. Kiminy oblíbené lilie po stelície královské. od magnolií a azalek po bromélie, od kaktusů po ibišky. Nakonec jsem opět skončili opět v tom altánku. Po chvíli odpočinku jsem se vydali lanovkou botanické zahrady až nahoru do historické vesnočky Monte, kde trůní nádherný kostel.

,,Tady bychom se mohli vzít," napadlo mě uvnitř.

,,Blázníš?!? To nám nedovolí."

,,Ale dovolí. Jsem přece Michael Jackson," poslední dvě slova jsem řekl moc nahlas, takže se rodinka prohlížející si vnitřek kostela za námi otočila. Dvě malé děti ke mně přiběhli a zatímco holčička se ode mě držela dál,chlapeček mě zatahal za kalhoty a zeptal se:,, Vy jste doopravdy Michael jackson?"

,,Ano to jsem," usmál jsem se na ně a pohladil po vláskách.

,,A vy jste určitě dvojčátka," vytušil jsem.

Holčička se osmělila a utíkala za svými rodiči. ,,Mami, tati, támhle je Michael Jackson!" vykřikla štastně. Chvíli jsme si v kostele všichni sedli a povídali si. Děti se jmenovali Samuel a Sandra a jejich rodiče  Cristal a Viktor. Překvapivě to byli turisté z Los Angeles. Nakonec jsem Kim poslal napřed, nebot jsem chtěl těm milým lidem říct něco, co je pro Kim překvapení, tedy nechci aby to slyšela. byla vyditelně naštvaná, což jsem rozhodně nechtěl, ale snad se to zpraví až uvidí co chystám.

,,Co jste si to tam povídali?" zeptala se Kim, když jsme asi po deseti minutách vyšli. Byla stále trochu naštvaná, tak jsem jí konejšivě políbil.

,,To je překvapení." Po té jsme se s rodinkou rozloučili a šli dál.

,,Zatím, Maiku," zavolala za mnou dvojčátka a Kim se na mě podezíravě podívala. No jo, rozhodně se nevidíme naposledy. Cesta nás zavedla k osamělým křesílkám pro dva ukrytá mezi palmami v romantické orientální zahradě. Mlčeli jsme. Poslouchali jsem prostě jen zvuk třístících se vln a zpěv mořských ptáků. Návštěvu botanické zahrady v Madeiře jsme zakončili na dvoumetrových tobogánech vysoké rachlosti tyčící se po úzkých klikatých cestičkách Monte až dolů k Funchalu. Tam jsme také znovu potkali losangeleskou rodinku. S tou jsme nakonec šli do nedaleké kavárny, kde jsem samozřejmě platil celou útratu já.