Řeč přednesená na Oxfordské univerzitě 6.3.2001
S pokorou jsem přijal pozvání přednášet na tomto místě, kde přede mnou stály tak úžasné osobnosti, jakými jsou Matka Tereza, Albert Einstein, Ronald Reagan, Robert Kenedy nebo Malcolm X. Jsem si jistý, že i oni cítili jistou trému na tomto místě. Když se podívám na Oxford dnes, nestačím se divit, jak majestátné toto místo je, a jací nadaní lidé se tu procházeli po dlouhá staletí. Zdi Oxfordu nehostily jen největší filozofy a vědce, ale také nejváženější tvůrce dětské literatury, jako J.R.R. Tolkien a C.S. Lewis.
Předpokládám, že bych svou řeč měl začít tím, jakou kvalifikaci mám k tomu, abych vám zde dnes přednášel. Přátelé, netvrdím, že jsem vzdělán tak, jako jiní, kteří vám přednáší na tomto místě. Projel jsem ale tolik kultur a viděl tolik míst, což se jiným jenom ztěží podaří. Lidské znalosti se neskládají jen z knihoven a inkoustu, ale zejména z vědění, které má člověk napsáno ve svém srdci a vyryto v duši. A přátelé, já jsem se za svůj relativně krátký život setkal s tolika věcmi, že někdy nevěřím, že je mi jen 42. Často říkám známým, že se cítím nejméně na 80 a dnes dokonce i chodím jako by mi bylo 80. (pozn. Babylove - Michael měl v té době berle a nohu v sádře)
Jsem rád, že mi nasloucháte, protože co vám dnes večer chci říci, může přinést lék pro lidstvo a pro tuto planetu. Bůh dal, že jsem byl obdařen mnoha profesními a uměleckými úspěchy v relativně ranném věku. Toto jsou mé úspěchy, ale mé úspěchy se nemusí nutně slučovat s tím, jaký jsem člověk. Ten veselý 5letý klučina, kterým jsem byl před davem mých fanoušků, není ten, kterým jsem byl doopravdy. Dnes tu před vámi stojím ne jako ikona popu, ale spíše jako ikona generace, která už dávno neví, jaké je to být dítětem. vy všichni jste produktem svého dětství a já jsem produktem toho, že jsem dětství neměl. Nedostatku drahocenného dětství, kdy se nemusíte starat o nic, jste opečováváni milujícími rodiči a váš největší zájem je, nastudovat si učivo na pondělní písemku. Vy, kteří znáte Jackson 5, víte, že jsem začal pracovat v pěti letech a od té doby jsem nepřestal. Nepřestal jsem tancovat a zpívat. Ale i když hudba pro mě zůstává největší potěchou, když jsem byl malý, chtěl jsem více než co jiného na světě být typický malý chlapec. Chtěl jsem stavět domy na stromech, mít balónové bitvy a hrát si na schovávanou s přáteli.
Ale osud rozhodl jinak a já jen záviděl ten smích volný čas dětí kolem mě. Před mým profesionálním životem nebylo úniku, a o nedělích jsem chodil pracovat pro Svědky Jehovovy, chodil jsem od domu k domu, jak oni to dělávají. Právě tenkrát jsem viděl, jak magické dokáže dětství být. Protože jsem byl celebrita, musel jsem se různě maskovat, aby mě lidé nepoznali - tlusté obleky, paruky, brýle... chodili jsme celý den po různých místech v Kalifornii po domech, obchodech a rozšiřovali Strážnou věž. A já miloval koukat se na to, jak lidé žijí, v jakých křeslech sedí, jak s dětmi hrají Monopoly - prostě ty úžasné a naprosto všední věci a scény z života, které jsem nikdy nepoznal. Já vím, možná byste mi oponovali, že to není nic zvláštního. Já se ale cítil jiný a je jen hrstka lidí, kterým bych se s tímto svěřil.
Nedávno jsem potkal Shirley Tempelovou, klasickou dětskou hvězdu 30 a 40 let. Nejdříve jsme si nic neřekli. Plakali jsme spolu, protože ona se mnou sdílela bolest, kterou znali jen mí blízcí přátelé, jako Elizabeth Taylor nebo Macaulay Culkin. Neříkám vám to, abych získal vaše sympatie, ale abych se dostal k důležitému faktu - nejenom hollywoodské hvězdy trpí ztraceným dětstvím. Dnes je to naprostá globální katastrofa. Dětství se stalo obětí moderního života. Všude kolem nás jsou děti, kterým bylo upřeno toto právo, kteří neznají svobodu dětského života. Dnes jsou děti neustále popichovány, aby co nejdříve vyrostly, jako kdyby dětství samotné bylo zátěží, kterým je nutné se prokousat co nejrychleji. A co se týče tohoto problému, jsem zcela jistě tím největším expertem. Naše generace zrušila smlouvy mezi rodičem a dítětem. Psychologové píší tuny knih o destruktivních efektech toho, když je dítěti upírána láska, která je tak potřebná ke zdravému vývoji jejich myslí a charakteru. A díky tomuto přehlížení, příliš mnoho našich dětí muselo brzy vyrůst. vyrůstají daleko od svých rodin a to, co nás spojovalo mnoho generací, mizí. A v tomto vyrůstají naše děti - říkejme jim generace O. Přebrali štafetu od generace X.
Generace O má všeho dost navenek - bohatství, úspěchu, úžasných šatů a aut - ale bolestné nitro. Ta díra v našich hrudích a prázdnota, kterou cítíme, je přesně to místo, kde kdysi bývalo srdce a láska. A netrpí tím jen děti. Trpí i rodiče. Protože čím víc vyrábíme dětské "dospělé", tím více se cítíme odloučeni od našich vlastních dětských kvalit - a věřte mi, je hodně moudrosti v tom být dítětem, a zcela určitě to stojí za to si zapamatovat. Láska, dámy a pánové, je tím největším rodinným dědictvím, nejbohatším odkazem a dědictvím. Je to poklad, který se předává z generace na generaci. Minulé generace neměly bohatství, kterým disponujeme my. Jejich domy neměly elektriku, jejich děti se choulily v malé posteli bez topení. Ale v těchto domech nebyla tma, nebylo jim zima. Byli zahlceni láskou a ohřívali se každým tepem jejich srdce.
Jejich rodiče, nevyrušováni luxusem a společenským postavením, měli děti na prvním místě. Jak víte, Thomas Jefferson nám dal určitá práva, kterými jako Američani a Britové můžeme disponovat. Nikdy se ale nediskutovalo o tom, že i děti mají své práva, protože tyto práva jim jsou odpírána po celém světě. Rád bych tedy dnes večer navrhl, abychom do každé domácnosti zavedli zákon o dětských právech, a to:
Právo být milováni, aniž bychom si to zasloužili
Právo být ochraňováni, aniž bychom si to zasloužili
Právo se cítit cenní, i když přicházíme na svět bez ničeho
Právo být vyslyšeni, i když to není zajímavé
Právo na čtení pohádek před spaním, aniž bychom soupeřily s večerními zprávami nebo seriály
Právo na vzdělání, aniž bychom museli uskakovat ve škole kulkám
Právo být zbožňováni, i když máme tvář, kterou dokáže milovat jen matka
Přátelé, základnou lidského vědění, začátkem lidského vědomí, musí bát to, že naprosto každý z nás je milován. Ať už máte červené nebo hnědé vlasy, ať máte jakoukoliv barvu kůže a jakékoliv náboženství, musíte vědět, že vás má někdo rád.
Před 12 ledy, když jsem byl na turné Bad, za mnou přišel chlapec, který umíral na rakovinu. Řekl mi, že mě a mou hudbu miluje. Jeho rodiče mi řekli, že brzy zemře. Řekl jsem mu - podívej, přijedu do Kansasu na koncert a dám ti tuhle bundu, kterou jsem nosil. Jeho oči se naprosto rozzářily. Ty mi dáš tuhle bundu?? Řekl jsem mu, že ano, ale musí si ji obléci v den mého koncertu a přijít na show. Dal jsem mu i své zářivé rukavice - a ty obvykle nikomu nedávám. On z toho byl úplně v oblacích. Ale možná až příliš v oblacích, protože když jsem přijel koncertovat do jeho města, byl už po smrti. A oni ho pohřbili v té bundě a s rukavicema, které jsem mu dal. Bylo mu 10 let. Bůh ví - a já vím - že se fakt snažil vydržet. Ale aspoň věděl, že je milován - ne jen svými rodiči, ale i mnou. I když jsem byl skoro neznámý člověk, měl jsem ho rád. A se vší tou láskou on věděl, že nepřišel na tento svět osamocen, a určitě i neodejde sám.
Pokud vstoupíte do tohoto života s pocitem, že jste milováni, a odejdete se stejným pocitem, pak si s čímkoliv, co se stane mezi tím, hravě poradíte. Profesor vás může vyhodit, ale vy se nebudete cítit poníženě. Šéf vás může deptat, ale vy se nebudete cítit zdeptaně. Jak vás může někdo dostat, když víte, že jste objektem lásky?
Ale pokud nemáte tuto vzpomínku na lásku, stále jih hledáte. Prohledáváte svět aniž byste došli naplnění. Nezáleží na tom, kolik máte peněz a jak slavní jste, stále se budete cítit prázdní. Co opravdu hledáte je bezpodmínečná láska. A ta byla právě to, co vám bylo upřeno.
Podívejte se na typický den v Americe - 6 mladistvých, kteří ještě nedosáhli 20 let, spáchá každý den sebevraždu, 12 dětí zemře díky střelné zbrani. Tohle je den - ne rok! 391 dětí je zatčeno za drogy, 1352 miminek se narodí nezletilým matkám. A to se děje v nejbohatší a nejrozvinutější zemi na světě. Ano, v mé zemi je nákaza zvaná násilí, jež se nevyrovná žádné jiné zemi. Mladí lidé v Americe vyjadřují svůj hněv a zranění různými způsoby. Stejně tak tady v Anglii. Studie ukazují, že každou hodinu se v této zemi 3 nezletilci pokusí o sebevraždu podřezáním žil nebo předávkováním. Takhle se vyrovnávají s bolestí vyvolanou přehlížením a emocionálním strádáním.
V Británii si 20% rodin sedne ke společné večeři jen jednou v roce. Jednou v roce! A co čtení pohádek na dobrou noc? Průzkumy z 80. let ukazují, že děti, kterým bylo předčítáno, mají lepší slovní zásobu a lépe prospívají ve škole. A i tak si méně než 33% britských dětí od dvou do osmi let může užívat pohádek před spaním. Může se to zdát zanedbatelné, ale v generaci jejich rodičů bylo toto dopřáno 75% dětí. Evidentně se nemusíme moc ptát, odkud přichází všechno to zlo a násilné chování. Je jasné, že děti se bouří proti přehlížení a křičí, aby byly konečně vyslyšeny. Různé agentury zabývající se ochranou dětí, hlásí, že více než milión dětí je obětí zanedbávání každý rok. Ano, zanedbávání. V bohatých moderních domech. Domech, kde rodiče přijdou domů, ale nejsou vlastně doma, protože jejich myšlení je stále ještě v kanceláři. A jejich děti? Ty musí žít s tím, co jim poskytneme. A věřte, moc si toho nevezmeme z nekonečného koukání na televizi nebo hraní počítačových her.
Jsou to opravdu strašné čísla, které by vám měli ukázat proč jsem obětoval tolik času a založil nadaci Heal the kids. Náš cíl je jednoduchý - znovu obnovit pouto mezi rodičem a dítětem, obnovit slib daný našim dětem, a dalším generacím, které budou chodit po naší Zemi. Ale protože tohle je moje první přednáška, a vy jste mě nádherně přivítali, chtěl bych vám říci více. Každý z nás tady má svůj vlastní příběh a v tomhle ohledu můžou být statistiky velmi osobní. Oni říkají, že být rodičem je to samé jako tančit. Uděláte jeden krok a vaše dítě udělá další. Objevil jsem, že přinutit rodiče, aby se věnovali svým dětem, je jen jedna část příběhu. Ta další je připravit děti znovu akceptovat své rodiče. Když jsem byl malý, pamatuji si, že jsme měli velkého psa jménem Black Girl, takovou pouliční směsku. Ale ona nebyla hlídací typ, co víc, byla nervózní a bála se všeho tak moc, že jsem se divil, že neomdlí strachem, když kolem projel náklaďák nebo přišla bouřka. Moje sestra Janet a já jsme dali tomu psovi tolik lásky, ale nikdy jsme si opravdu nezískali jeho důvěru, která mu byla odepřena bývalým majitelem. My jsme věděli, že ji bil, ale nevěděli jsme čím. Ale cokoliv to bylo, bylo to dost na to, aby jí to vzalo právo na další spokojený život.
Mnoho dětí dnes jsou přesně taková zraněná štěňátka, kterým odepřeli lásku. Nezajímají se o rodiče, ale žijí si svůj vlastní nezávislý život. Posunuli se dopředu a rodiče nechali za sebou. Pak jsou tady horší případy dětí, které nenávidí své rodiče, takže každou nabídku rodičů by odmítli. Dnes večer chci, abychom přestali dělat chyby. Všichni musíme odpustit našim rodičům, pokud jsme se cítili přehlíženi. Odpusťte jim a naučte je, jak mají znovu milovat. Asi vás nepřekvapí, když vám řeknu, že moje dětství také nebylo ideální. Odcizení a napětí mezi mnou a mým otcem je veřejně známá věc. Můj otec je tvrdý muž a od malička tlačil mě a mé bratry, aby jsme byli nejlepší. Bylo pro něj obtížné ukázat mi náklonnost. Nikdy mi neřekl, že mě má rád. A nikdy mě za nic nepochválil. Pokud jsem udělal skvělou show, řekl mi, že to bylá dobrá show. A pokud to byla dobrá show, neřekl nic.
Jeho pozornost byla upřená jen na náš komerční úspěch. V tomhle byl opravdu mistr. Můj otec byl manažerský génius a já i má bratři mu vděčíme za náš profesionální úspěch. Trénoval mě a pod jeho dohledem jsem nesměl udělat spatně ani krok. Ale co jsem opravdu chtěl, bylo mít otce. Chtěl jsem tatínka, který by mi ukazoval lásku a to můj otec nikdy nedělal. Nikdy mi neřekl mám tě rád, nikdy si se mnou nezahrál nějakou hru. Ale pamatuji si, že jednou, to mi bylo tak 4 roky, byly ve městě kolotoče a on mě zvedl a vysadil na poníka.
On pravděpodobně za 5 minut zapomněl na tohle gesto, ale pro mě tento moment znamenal tolik, že pro něj mám do dneška místo v mém srdci. Protože takové děti prostě jsou - malé věci pro ně tolik znamenají a pro mě ten moment znamenal všechno. Zakusil jsem to jen jednou, ale cítil jsem se opravdu dobře.
Ale teď, když jsem sám otcem, přemýšlel jsem o svých dětech Princi a Paris. Jak bych si přál, aby mě vnímali, až budou jednou velcí? Určitě bych chtěl, aby si pamatovali, že jsem je chtěl mít vždy u sebe, kdekoliv jsem šel, a že pro mě byly tím nejdůležitějším v životě a měli přednost před vším ostatním. Jejich život má ale jiné podmínky, protože s nimi nemůžu jít do parku nebo do kina, aniž by nás nepronásledoval paparazzi. Takže, co když mi jednou vyčtou, že mé činy ovlivnili jejich mládí? Proč nemohli mít normální dětství jako jiné děti? V tu chvíli se modlím, aby mé děti nezapochybovali a řekli si, že jejich otec dělal to nejlepší co mohl v daných okolnostech udělat. Že jejich otec nebyl dokonalý, ale byl to láskyplný muž, který se jim snažil dát všechnu lásku světa. Doufám, že se budu dívat na věci z té dobré stránky a chyby, které jsem udělal, a které jistě ještě udělám v jejich výchově, pochopí. Protože my všichni jsme byli jednou dětmi a i když se naši rodiče maximálně snaží, nemůžou být vždy dokonalí. Jsme jen lidé. Když tak nad tím přemýšlím, určitě doufám, že mé děti mě neodsoudí a prominou mi mé chyby. V této chvíli musím přemýšlet nad svým vlastním otcem a přestože jsem to dřív popíral, musím uznat, že on mě musel milovat. Jsem si jistý tím, že mě měl rád. Ukazovaly to malé věci, které dělal. Když jsem byl malý, miloval jsem sladké. Moje oblíbené jídlo byly koblihy namáčené v čokoládě a můj otec to věděl. Takže jednou za pár týdnů jsem ráno vstal a v kuchyni byl sáček s těmi koblihami - bez vzkazu, bez vysvětlení - prstě jenom ty koblihy. Bylo to jako by přišel Ježíšek. Někdy jsem přemýšlel, že bych v noci nespal a snažil se ho načapat, jak tam ty koblihy pokládá, ale nechtěl jsem zničit ten magický okamžik, protože jsem se bál, že by to pak už nikdy neudělal.
Můj otec to musel dělat tajně v noci, takže ho nikdo nemohl chytit. Bál se lidských citů, nebo jim nerozuměl a neuměl s nimi nakládat. Ale znal koblihy. Když se pokusím otevřít své nitro a nahlédnout do něho, pamatuji si i jiné okamžiky, gesta, jakkoliv nedokonalé, které ukazovaly jeho lásku. Takže dnes si říkám místo toho, co můj otec neudělal, co udělal. Nechci ho dále soudit. Můj otec vyrostl na jihu ve velmi chudé rodině a jeho otec mnohdy nemohl ani nakrmit vlastní děti. Jeho otec ho také držel zkrátka a lásky se mu nedostávalo. Kdo si dokáže představit vyrůstat v chudé jižanské černé rodině, okradené o důstojnost, zbavené naděje, ve světě, kde se na mého otce a jeho rasu dívali jako na podřízeného?
Já jsem byl první černoch, kterého hráli na MTV a pamatuji si, jaký rozruch to způsobilo. A to byly 80. léta! Můj otec se přestěhoval do Indiany a pořídil si vlastní rodinu, pracoval těžce dlouhé hodiny v továrně a snažil se zaopatřit svou rodinu. Vlastně se není co divit, že měl problémy s vyjádřením citů a že své syny tlačil k úspěchu, aby nezakusili to ponížení jako on. Naučil jsem se viděl otcovu tvrdou ruku jako gesto lásky - ovšem, že ne dokonalé lásky, ale i tak. On mě tlačil dopředu, protože mě měl rád. A dnes, více než zatrpklost cítím požehnání. Místo hněvu jsem našel smíření. Můj vnitřní vztek pomalu otevřel dveře ke smíření a odpuštění.
Lidé se mě ptají - opravdu věřím, že můžeme zachránit náš svět? Že můžeme zachránit naše děti, ty samé děti, které chodí do školy se zbraněmi a nenávistí a pak zabíjejí spolužáky? Nebo děti, které jsou schopné ubít malé nemluvně k smrti? Ano, já věřím, jinak bych tady dnes nebyl. Ale vše začíná u odpuštění, protože abychom zachránili svět, musíme nejdříve zachránit sami sebe. Abychom zachránili naše děti, musíme zachránit to dítě v nás. Jako dospělý a jako rodič si uvědomuji, že nemůžu být láskyplný rodič, aniž bych se vyrovnal s démony mého vlastního dětství. A o to žádám i vás tady. Žijte tak, abyste naplnili těch 10 přikázáni. Važte si svých rodičů a nesuďte je. Nechte je taky zaváhat. Já chci odpustit svému otci, protože já chci mát otce, a tohle je jediný otec, kterého mám.
Chci, aby mě opustila ta tíha minulých let, a abych začal nový vztah se svým otcem, nezatížený hříchy minulosti. Ve světě naplněném vztekem se musíme snažit utěšit. Ve světě naplněném zoufalstvím se musíme odvážit snít. A ve světě naplněném nedůvěrou, musíme věřit. Vy všichni tady, kteří se cítíte zrazeni svými rodiči, vyzývám vás, abyste odložili své zklamání. . Kdo z vás se tady cítí podveden svými rodiči, nepodvádějte sami sebe. A ti z vás, kteří chtějí své rodiče odvrhnout, podejte jim naopak svou ruku. Žádám vás, a žádám taky sám sebe, aby jsme dali rodičům tu nekonečnou lásku, aby se naučili milovat od nás, jejich dětí. Tak bude láska opět součástí dnešního osamělého světa. Existuje jedno biblické proroctví, které zní, že jednoho dne příjde nový svět a nový čas, když srdce rodičů budou napraveny srdcemi svých vlastních dětí. Ghandi řekl, že slabí nemůžou nikdy odpustit, že odpuštění je výsadou silných. Buďme dnes tedy ti silní. A´T už na nás mělo dětství jakýkoliv vliv, musíme jít dál a odpustit si. Tohle odpuštění je totiž začátkem a naše osobní štěstí bude výsledkem. A, dámy a pánové, ukončil bych to vírou, že od tohoto dne uslyšíme novou hudbu. Nechte tu novou píseň znít ve smíchu vašich dětí, odrazem jejich her a jejich hlasem. Vytvořme dohromady symfonii srdcí, žasnoucích nad našimi zázračnými dětmi. Bůh vám pomáhej. Mám vás rád.
